Den pátý: středa 6. 10. 2010

Smokovecká předpověď tatranského počasí bývá velmi přesná a včera věštila mírné zlepšení úterního ohavného počasí. Ovšem ranní pohled z okna hotelu na nedaleký Gerlach, Velické granáty a Končistou, topící se v ostrém ranním sluníčku bez jediného náznaku jakékoli oblačnosti, nám skoro vyrazil dech.

Spokojeně jsme spapali opulentní snídani a během jízdy na parkoviště u zastávky Popradské pleso jsme přemítali, kam se vydat. Los padl na Popradské pleso a pak se uvidí. Po pohodlné asfaltce jsme k plesu skoro vyběhli, v horském hotelu jsme doplnili deficit tekutin a vydali se na Ostervu.  Tatranští znalci vědí, o co jde, je to dost nekonečné únavné cikcak stoupání s převýšením 470 m, na jehož konci je ovšem úžasný rozhled do celé Liptovské kotliny a při pěkném počasí ještě mnohem dál.

Vybaveni dvěma páry hůlek (pro ty starší či méně zkušené) jsme obešli pleso a začali pomalu stoupat. Netušili jsme ovšem, že právě začal horor. Spodní část cesty, poskládané z morénových kamenů, byla totiž ještě okolo 11 hodiny ponořena do hlubokého stínu, a jak známo, kam nechodí slunce, musí často docházet lékař. Ukázalo se totiž, že některé balvany jsou pokryty tenkou vrstvou ledu a plánovaná únavná nuda se změnila v boj o rovnováhu, či dokonce o holé životy. Chvíli jsem váhal, jestli nemáme zvolit náhradní program, ale Honza mezitím zvýšil tempo a zmizel kdesi nahoře - takže kostky byly vrženy a začali jsme se potácivě plazit nahoru. Co dodat, šli jsme tam asi dvě hodiny, ale došli. Naše pocity v sedle Ostervy asi nejlíp vystihuje portrét Petra v pozadí s nejkrásnějším štítem Tater, Velkou Vysokou.

Nicméně odměna za přestálé útrapy stála za to. Pohled na pleso, do Mengusovské doliny i do Liptovské kotliny byl přímo ohromující, jeden slovenský šachista nám pak večer říkal, že viditelnost byla snad 100 km. Takže jsme si odpočinuli, pokochali se, vypili tekutiny, snědli vrcholovou čokoládičku, a hajdy zpátky k autu. Honzovi se sice nesplnil jeho sen „vylézt na Tupou", ale i tak to stálo za to. Na zpáteční cestě jsme ještě zběžně prošli kousek Symbolického cintorínu (= hřbitova) s pomníčky obětem Tater, rychle došli k autu, s povděkem kvitovali, že parkování bylo bezplatné, a vyrazili zpátky do Tatranských Zrubov.

Za šachovnicí to tentokrát tak slavné nebylo. Jen Petr naprosto zkušeně odremizoval soupeře s elem 2094. Honza získal černými v sicilce přivyhranou pozici s Párákem (2168), ale přehlédl jednoduchý protiútok a dostal mat. A já jsem dostal hodně nepříjemného soupeře - Michaela Kubíka z Beskydské šachové školy (ročník 1997, elo 1806, ale 4 body z 5, nasazování dvojic bylo někdy opravdu zvláštní). Partie se nám opravdu „povedla", celkem 5 krát se hodnocení pozice zásadně měnilo, ale partie nakonec skončila remízou - vyhrát si opravdu nikdo z nás nezasloužil.

Počet bodů po šestém kole: Vanka 3,5, Framberk 3, Buriánek 4.

Den šestý: čtvrtek 7. 10. 2010

Počasí jako včera, ovšem nožičky trochu bolely - takže hurá lanovkou z Tatranské Lomnice na Skalnaté pleso a dál na Lomnické sedlo. Ale ouha, horní lanovka má poruchu, takže původní zcela rekreační program jsme operativně změnili a vydali se po magistrále směrem na Velkou Svišťovku. Obloha zase jako vymalovaná, nálada podle toho, postup na východ ale trošku pomalejší, ani magistrála není tak docela bezproblémovou procházkou.

Krátce po poledni se nám zjevuje potenciální cíl našeho výletu, ale závěrečný výšlap do výšky 2038 m působí dost odpudivě. Takže dál se pouštíme jen my dva s Honzou a okolo jedné se nám za odměnu otevírá překrásný výhled na panoráma Belanských Tater. Poobědváme, dáme vrcholového panáčka, a uháníme zpátky.

Petr s Mončou nás už vítají u Skalnatého plesa s dobrou zprávou - lanovku už spravili a můžeme ještě vyjet na vyhlídku v Lomnickém sedle, jen je nutno si pospíšit, nahoru to jezdí jen do 15:30 (bylo asi 15:28). Takže rychle jízdenky a už jedeme sedačkou, trošku se začínáme klepat začínajícím chládkem (aspoň my, co nemáme rukavice, že), ale asi za 10 minut vyskakujeme v sedle (moje ztuhlá kolena si trochu zaprotestovala) a jdeme na vyhlídku na Lomnické veži (2211). I v podvečer je všechno vidět krásně, ale lanovka zpátky nečeká a v 16:30 jedeme dolů. Tentokrát stíháme minimální hygienu a večeři jen tak tak a zasedáme k důležitému sedmému kolu.

Honza s Petrem se pustili do boje, ale mě to prostě vůbec nejde, promyslím spoustu času a nemám vůbec nic, spíš si myslím, že stojím hůř. A tak soupeř (2004) vystihne mé rozpoložení a já nabídnutou remízu už v desátém tahu přijímám a jdu se koukat. Petr mezitím přehodí tahy a má pěšce míň, ale soupeř (2124) hraje překvapivě nejistě a umožní mu přechod dokonce do lepší věžovky - jenže všechny věžovky... no znáte to, jasná remíza. Honza získal ve své oblíbené sicilské výhodu, jenže věci nebyly jednoduché a soupeřova (1825) vynalézavá hra byla nakonec po Honzově hrubce odměněna bodem.

Počet bodů po sedmém kole: Vanka 4, Framberk 3, Buriánek 4,5.

Den sedmý: pátek 8. 10. 2010

A do třetice nebe bez mráčku. A protože Honzova touha po Tupé zůstala bez odezvy, vydali jsme se brzy ráno ze Štrbského plesa sice opět na Popradské, ovšem tentokrát s touhou pokořit Koprovský štít (2363 m). Petr se zřejmě v Tatrách hodně rychle aklimatizoval a namlsal, takže nám až na pleso neustále šlapal na paty a taktně tím nás pobízel k vyššímu výkonu.

Pivo jsme z časových důvodů tentokrát vynechali a vydali se směrem k Velkému Hincovu plesu, největšímu to slovenskému tatranskému jezeru. Led se tentokrát nekonal, sluníčko nepřestávalo hřát, a úderem půl druhé vrcholové družstvo ve složení Honza a já stanulo na skalnatém vrcholu Koprovského štítu. Pohled okolo se opět dal těžko popsat, viz vrcholová fotka.

Petr s Monikou se taky pochlapili a došli až na Hincovo pleso - no prostě na závěr pobytu i hodně dobrý sportovní výkon, ne? Večeři jsme stihli, kolo s malým zpožděním taky, výsledky ale (asi dost zákonitě, přece jen únava tady byla) zase jen střídavé - Honza sice vyhrál, ale Petr naopak. A vrcholem určitě byla moje remíza v úplně vyhrané pozici (jak mne doma taktně upozornil přítel Fritz).

Počet bodů po osmém kole: Vanka 4,5, Framberk 4, Buriánek 4,5.

Den osmý a poslední: sobota 9. 10. 2010

Včera jsme dostali jasný pokyn k rannímu vyklizení pokojů, takže pohled z okna sice potvrdil, že krásné počasí bude trvat (při odjezdu to moc rád nemám, radši deštíček), ale musíme rychle zabalit, dát do auta, a hajdy na poslední kolo. Honza i já jsme své partie rychle dali (mírně či více znechuceni) za remis, Petr ale (aspoň zpočátku) bojoval o dílčí cenu pro nejlepšího hráče s elem pod 1850. A i když jeho konkurent a můj soupeř ze šestého kola Míša Kubík stál záhy jasně na výhru, Petr pokračoval ve výborném výkonu a po chybě soupeře slavně zvítězil.

Takže jsme už na nic nečekali, nasedli do škodovky a nastoupili zpáteční cestu slunným Liptovem. Měli jsme teď možnost si konečně prohlédnout všechno to, co jsme při cestě tam kvůli počasí neviděli, a kupodivu cesta zpět ani nikterak nudná. Značkami směr Púchov totiž vůbec neoplývala, a nebýt jasného vodítka v podobě Váhu (tu vlevo, tu vpravo), kdoví, kam bychom dojeli. Hlad nás zastavil ve vesničce Oblazov na silnici č. 507 do Bytče, v penziónu a restauraci s prazvláštním názvem Sedem hriechov. Seděli tam venku ale i místní hosté, a tak jsme usoudili, že by mohli dobře vařit. A nespletli jsme se - obsluha příjemná, porce obří a jídlo vynikající, ceny mírné a k tomu stylový jídelní lístek na pekelně červeném ohořelém papíře (samozřejmě dobře zalaminovaném) a se zajímavým čtením o sedmi smrtelných hříších a o známé Ďáblově bibli. Rozhodně můžeme tuhle hospodu všem cestovatelům na sever Slovenska jen a jen doporučit.

Chtěl jsem napsat, že dál už cesta probíhala normálně, ale bohužel to tak vůbec nebylo. Na dost nepřehledné a docela frekventované silnici z Otrokovic do Hulína nás předjeli rychlostí asi tak 140 km/h dva motocyklisté. Ten první ve vší šílenosti docela elegantně (bylo vidět, že je to sice blázen, ale že „to má v ruce"), ale za ním jeho kamarád už o poznání křečovitěji. Než jsme stačili pohovořit o dárcích orgánů, mává na nás nějaký strejda, abychom zpomalili. Za zatáčkou stál traktor, odbočující doleva, za ním fronta v protisměru a několik lidí, spěchajících kamsi pod sráz vlevo od silnice. A ten první motocyklista se zrovna vracel zpět a zastavoval... Z místa nehody jsme co nejrychleji odjeli a zastavili při nejbližší příležitosti na kafe. A ještě před Prahou jsme poslouchali zprávu o tom, že pokračuje vyšetřování smrtelné dopravní nehody na Kroměřížsku.

Co dodat? Myslím, že společensky i turisticky se Tatry 2010 dokonale vydařily a doufám, že je to názor všech účastníků. Šachově zazářil Petr (perfo 2067), nejen výsledkem, ale hlavně hrou se silnými soupeři. Doufám, Petře, že Ti sebedůvěra, nabytá za šachovnicí i na tatranských chodníčcích, i nadále vydrží. Honza pokazil několik dobře stojících partií, mohl dosáhnout taky výš. No a já bych měl na ten turnaj co nejrychleji zapomenout, jen jestli to půjde.

Konečný výsledek: 1. IM Piankov (UKR) 7,5, 2. GM Talla 7, 3. IM Michenka 6,5, ... 41. Buriánek 5,5, 53. Vanka 5, 100. Framberk 4,5.