Na souboje s družstvem Pyritu Příbram jsme v posledních letech měli jen ty nejpříjemnější vzpomínky, tři poslední zápasy jsme – většinou překvapivě – vyhráli. Do Příbrami jsme tedy v neděli ráno odjížděli s představou, že bychom konečně mohli zlomit prokletí bídných vstupů do soutěže a odvézt si odtud znovu nějaký ten bod.
A začátek zápasu byl opravdu impozantní. Pavel Otruba „přejel“ zkušeného Frantu Stluku (2073) nevídaným způsobem, partii si jistě rádi přehrajete (jakmile ji dostanu, bude tady k vidění). Takže jsme vedli už ve druhé hodině hry 1-0 a v žádné ze zbývajících partií to nevypadalo na brzké vyrovnání. Jenže soupeř se do nás opravdu zakousl a situace se začala pomalu ale jistě měnit k horšímu.
Trvalou poziční převahu si sice udržoval Petr Buriánek proti Jelaginovi (1904), z rovnováhy asi nikdy nevybočila zablokovaná sicilka Hlaváček - Cvikl, a já jsem dokonce s Petrem Stlukou (2201) získal pěšce (pozice ale zůstávala velmi ostrá a nejasná). Ostatní čtyři pozice se ale začaly jedna po druhé kazit až hroutit. Obranu ve složité pozici proti Josefu Strejcovi (2153) pomalu přestal zvládat Luděk, Honza v celkem standardním a dobrém Svěšnikovovi přehlédl s nadějným mladíkem Michalem Bodickým (1943) ztrátu figury, a stejně dopadl i Radek, který se s Miroslavem Pincem (2219) pustil do velmi podezřelých zápletek. Martin Dungl stál s Jaroslavem Trmalem (2218) dlouho slušně, přešel ale nejprve do obtížného souboje těžkých figur s oslabeným králem, a ve snaze o zjednodušení nakonec do věžovky, bohužel úplně prohrané. A k dovršení té hrůzy přehlédl Petr v lepší koncovce učebnicové „vidle“ a porážka mírně katastrofického charakteru byla na světě.
Pokud se na tom všem dal najít nějaký klad, tak tedy – skončili jsme opravdu brzy a říkali jsme si, že u dobrého oběda ve Framberkovic hospůdce se nám nálada jistě vylepší. Jenže v rozrušení nad tím masakrem jsme si to v příbramském bludišti jednosměrek a slepých uliček namířili přímo na jih a teprve u Rožmitálu jsme seznali, že tudy cesta opravdu, ale opravdu nevede. Takže hajdy zpátky, z oběda byla spíš časná večeře (ovšem dobrá jako vždy, uctivé poděkování paní kuchařce!), a navíc stávka topičů způsobila, že teplota v restauraci připomínala spíš zimní stadion. No den blbec jaksepatří!
Pro pořádek, remizoval jsem já a Michal, vyhrál jen Pavel – a to bylo opravdu málo. Jako vždy by se daly najít promarněné šance (Petr určitě, Honza snad), ale na „kdyby“ se šachy nehrajou, že? Takže nashledanou na silvestrovském posezení, na které vás všechny pozve Honza, a všem, kteří přijít nemohou, přeje lepší druhou část krajského přeboru
Míla, trochu posmutnělý kapitán