Kdyby mi někdo před zápasem 2. kola krajského přeboru řekl, že s Dolními Kralovicemi remizujeme 4-4, bez dlouhého rozmýšlení bych to bral. Sestava soupeře totiž docela silně připomíná sestavu druholigové Vlašimi, přičemž ratingy většiny hráčů nevystihují jejich skutečnou sílu. Navíc, začátky soutěží rozhodně nejsou naší silnou zbraní. Zápas však probíhal pro naše družstvo velice příznivě, a nakonec jsme ze Stříteže, kde se v kulturním domě utkání uskutečnilo, odjížděli s pocitem mírného zklamání.
Ale popořádku. Nastoupili jsme v nejsilnější možné sestavě, na místo omluveného Michala Cvikla zaskočil v dobré formě hrající Péťa Buriánek. Ani soupeř nenechal nic náhodě, a první šestku soupisky doplnili vzadu zkušení matadoři Ondra Matějovský a Vláďa Horák, můj a Tomášův dávný spoluhráč z Bohemky. Od prvních tahů bylo zřejmé, že se bude tvrdě a asi dlouho bojovat. Z našeho pohledu nejpříjemnější pozice se začaly postupně rýsovat na páté, osmé, a kupodivu i na první šachovnici, a skutečně – z těchto třech partií jsme posléze vytěžili dva a půl bodu. Ale popořádku.
Já jsem rozehrál černými s Ondrou Mejzlíkem (2277) podle očekávání jeho typickou anglickou výstavbu, ovšem z domácí přípravy soupeř odbočil už v 6. tahu. Pokračoval ale poměrně krotce, možná spoléhal na to, že bezchybných partií jsem v poslední době zrovna moc neodehrál. Takže jsem začal stát docela příjemně, a hlavně – hrálo se čistě pozičně a nic složitého mi nehrozilo. Pasivita bílého dál pokračovala, a po přehlédnutí celkem jednoduchého obratu jsem získal nejenom pěšce, ale i drtivou poziční převahu a nakonec i celý bod.
V té době jsme už vedli, svého soupeře Vladimíra Horáka (1992) spolehlivě přehrál na osmé šachovnici Petr Buriánek, a z ne moc jasné pozice vykouzlil bod i Tomáš Hruška proti Martinu Makešovi (2079). Remízu po boji udržel Martin Dungl proti silnému druholigovému borci Pavlu Vojtovi (2225), a rovněž nerozhodně skončila partie Honzy Framberka s nadějí našeho ženského šachu, Nelou Pýchovou (1970). Nela sehrála bílými zahájení velmi nepřesvědčivě (hrál se známý Útok Grand Prix s obrácenými barvami) a Honza získal rychle nadějný útok. V rozhodujícím okamžiku však zaváhal, a dívčina ukázala, že ovládá i umění obrany – po poněkud nepřehledném průběhu partie skončila opakováním tahů.
Po 4 hodinách hry jsme tedy nečekaně vedli 4-1 a vypadalo to moc dobře, i když pohled na zbývající partie zase tak mnoho důvodů k radosti neposkytoval. Radek Vevera totiž ve střední hře pokazil rovnou pozici s Vojtěchem Mejzlíkem (2119) a po výměně dam musel nebezpečného volného pěšce zlikvidovat za cenu kvality. Těžkou koncovku dlouho držel, ale nakonec ho soupeř udolal, stejně jako další mladík Patrik Pýcha (1994) našeho Luboše Maršálka. Ten nejprve ztratil dvě figury za věž, pak získal protišanci v podobě vzdáleného volného pěšce, aby nakonec prohrál obtížnou koncovku věže proti jezdci a dvěma spojeným pěšcům: Partie to nebyla bez chyb, ale byl to opravdový boj muže proti muži, až do úplného vyčerpání – klobouk dolů.
O výsledku utkání rozhodla, bohužel pro nás nepříznivě, partie Pavla Otruby proti Ondrovi Matějovskému (1984). Tam vznikla poměrně rychle otevřená pozice se dvojicí střelců na obou stranách, a postupným zjednodušováním nakonec zcela vyrovnaná dámská koncovka. Za stavu 4-1 byla tedy remíza nasnadě, ovšem Pavlův totální zkrat při propočtu jednoduchého přechodu do pěšcovky způsobil, že místo tří bodů si odvážíme jenom jeden. Je to velká škoda, snad nám ty dva body nebudou na konci chybět.
Jinak to byl výkon dobrý, myslím, že pokud budeme takhle bojovat, nemusíme dopadnout nijak špatně. Příště hrajeme doma s Mladou Boleslaví, podle průměrného ratingu i podle našich vědomostí jasným favoritem skupiny. Naši sestavu doplní hostující Michal Schmalz a k dispozici by měl být i Michal Cvikl. Budeme-li bojovat jako s Kralovicemi, nejsme bez nadějí na slušný výsledek ani za čtrnáct dní.
Až dojdou partie, pokusím se snad konečně pověsit na web taky něco šachového - jakýkoli námět plus podkladový materiál jsou vítány.